S vlastí přivázanou k plachtám a s vesly zavěšenými ve větru
Ztroskotanci spali krotce jako mrtvá zvířata na houbové podestýlce
Ale oči chaluh jsou obrácené k moři
Doufajíce, že je jižní vítr přivane zpět s jejich nově natřenými latinskými plachtami
Vždyť jeden ztracený slon je vždy cennější než dvě chvějící se dívčí ňadra
Jen kdyby se střechy opuštěných horských kaplí rozzářily ve světle rozmarné Večernice
Jen kdyby se rozvlnili ptáci mezi stožáry citronovníků
S novým příchodem za bílého šumu
Přijdou větry, těla labutí, jež zůstala neposkvrněná, nehybná a něžná
Uprostřed parních válců obchodů a cyklónů zeleninových zahrad
Kdy oči žen se proměnily v uhlí a srdce prodavačů kaštanů byla zlomena
Kdy skončila sklizeň a začaly naděje cvrčků
A proto, moji stateční mladíci, s polibky, s vínem a listím na ústech
Chtěl bych, abyste se nazí procházeli po říčních březích
Abyste zpívali o barbarském pobřeží jako tesař, jenž loví mastichové keře
Jako zmije, co se plíží zahradami ječmene
S pyšnýma očima nahněvanýma
Jak blesky, jež ubíjejí mládí.
A nesměj se, neplač a neraduj se
A neutahuj si zbytečně boty, jako bys měl sázet platany
Nestávej se O S U D E M
Neboť orel není zavřeným šuplíkem
Není slzou slivoně ani úsměvem leknínu
Ani spodničkou holubice, ani sultánskou mandolínou
Ani hedvábnou pokrývkou pro velrybí hlavu
Je to pila moře, která trhá racky na kusy
Je to tesařův polštář a žebrákovy hodinky
Je to oheň v cikánské osadě, který se vysmívá ženám kněžích a ukolébává lilie
Je to svatební průvod Turků, svátek Australanů
Je to úkryt maďarských zbojníků
Kde se na podzim tajně scházejí lísky
Pozorují rozumné čápy, jak barví svá vejce na černo
A pak také pláčou
Pálí své noční košile a oblékají se do kachní spodničky
Na zem sypou hvězdy, po kterých chodí králové
Se svými stříbrnými amulety, s korunami a purpurovým pláštěm
Rozsévají rozmarýn na zahradních pozemcích
Aby myši mohly přejít na své cestě do jiných sklepů
Aby vlezly do jiných kostelů a jedly ze svatých oltářů
A sovy, chlapci,
Sovy vřískají
A mrtvé jeptišky vstávají k tanci
S tamburínami, bubny a houslemi, s dudami a loutnami
S prapory a kadidelnicí, s bylinkami a závoji
S pantalony medvědů v zamrzlém údolí
Jedí houby patřící kunám
S prstenem svatého Jana a černošskými zlatými florény hrají panna, nebo orel
Vysmívají se čarodějnicím
Knězi uříznou vousy Kolokotrónisovým jataganem
Koupou se ve výparech kadidla
A potom, pomalu zpívajíce chorál, vstoupí opět do země a umlknou
Jako mlčí vlny, jako kukačka za svítání, jako olejová lampa za večera.
A tak v hluboké sklenici hrozen usychá a ve zvonici fíkovníku jablko žloutne.
A tak se honosí veselou pestrobarevnou kravatou
Pod vinnou révou léto se nadechuje.
A tak nahá mezi bílými třešněmi spí má něžná láska.
Dívka tak bezstarostná jako větev kvetoucího mandlovníku
hlavu má položenou na lokti a dlaň na zlatém pokladu
na jejím ranním teple, zatímco pomalu a tiše jako zloděj
Z okna jara přichází Jitřenka, aby ji probudila.
Vypráví se o horách, jak se třesou, a o zuřivosti jedle.
Když noc ohlodává hřebíky střešních tašek, aby skřítci mohli vniknout dovnitř.
Když peklo nasává pěnivou vichřici potoků.
Když se vlasová linie pepřovníku stává výkopem severního větru.
Jen voli Achájců se prohánějí, čilí a silní
na loukách Thesálie, pod věčným sluncem, které na ně hledí.
Žerou zelenou trávu, celer, listy topolu, pijí čistou vodu z brázd.
Cítí pot země a pak těžce padají ve stínu vrb ke spánku.
Zbavte se mrtvých, řekl Hérakleitos, a viděl, jak nebesa blednou
A spatřil dva malé bramboříky, jak se líbají v bahně.
A sám padl na pohostinnou zem, aby políbil své vlastní mrtvé tělo.
Jako vlk, který sestupuje z lesa, aby se podíval na mrtvého psa a rozplakal se.
K čemu je mi dešťová kapka, která se třpytí na tvém čele?
Vím, že na tvých rtech blesk zanechal své jméno.
Vím, že si v tvých očích orel postavil své hnízdo.
Ale tady na tom břehu je jen jedna cesta.
Jedna ošidná cesta, a ty jí musíš projít.
Musíš se ponořit do krve, než tě dostihne čas.
A přejít na druhý břeh, abys znovu našel své společníky.
Květiny ptáci jeleni
Najít jiné moře, jinou něhu.
Uchopit Achillovy koně za otěže.
Místo toho, abys tam seděl a mlčel, nadával řece.
A do řeky kamením házel jako matka Kitsa.
Vždyť i ty se ztratíš a tvá krása uvadne.
Mezi větvemi osiky vidím schnout nevinnou košilku tvého dětství.
Vezmi si ji, vlajku života, a udělej z ní rubáš pro smrt.
A kéž se tvé srdce nevzdá
Ať tvé slzy nepadají na tuto neúprosnou zem.
Jak se kdysi na ledové pustině kutálela slza tučňáka.
Stěžovat si je zbytečné
Život bude všude stejný, s hadí flétnou v zemi přízraků
s písní zlodějů v lese vůní
s ostřím nože smutku na tváři naděje
s touhou jara v nejhlubším srdci sovy.
Jen když se najde pluh a kosa s ostrým břitem v radostné ruce.
Kdyby jen kvetl
Kousek obilí na svátky, trocha vína pro vzpomínku, trocha vody pro prach.
Na nádvoří zahořklého nevychází slunce.
A jen červi se vynořují, aby se vysmívali hvězdám.
A mezi mraveništi vyrůstají jen koně.
A všichni netopýři žerou ptáky a močí semena květin
Na nádvoří zahořklého nepadá noc.
Jen listí roní řeku slz.
Když ďábel prochází kolem, aby se vyšvihl na psy.
A havrani plavou v hluboké studnici krve.
Na nádvoří zahořklého vyschlo oko zasažených.
Mozek zamrzl, srdce zkamenělo.
Žabí maso visí z pavoučích zubů.
A hladové kobylky křičí u nohou upírů.
Na nádvoří zahořklého roste černá tráva.
Jen v jeden květnový podvečer vánek proplouvá kolem.
Kroky lehké jako slabé chvění prérie.
Polibek moře ozdobený pěnou.
A když budeš žíznit po vodě, vyždímáme mrak.
A když budeš hladovět po chlebu, zabijeme slavíka.
Počkejte jen chvíli, až se routa rozvine.
Až černá obloha vzplane, aby rozkvetla moruše.
Byl to jen vánek a je pryč, skřivan a je ztracen.
Chladná bělost měsíce byla tváří máje
krok lehký jako slabé chvění prérie
polibek moře zdobený a ozdobený pěnou.
Probuď čistou vodu z kořene borovice, aby našla oči vrabců a oživila je, osvěžila zemi vůní bazalky a prskáním ještěrky. Vím, že jsi žíla obnažená v strašlivém pohledu větru, němá jiskra uprostřed jasného houfu hvězd. Nikdo se ti nevěnuje, nikdo se nepozastavuje nad tvým dechem, ale ty svým jistým krokem uprostřed povýšené přírody jednoho dne dosáhneš až k nejvyšším listům meruňky, vyšplháš po štíhlých tělech malých košatých keřů, sklouzneš z očí milované jako dospívající měsíc. Kdesi existuje nesmrtelná skála, kam kdysi lidský anděl zapsal své jméno, když šel kolem, a píseň dosud neznámá nikomu, ani nejblouznivějším dětem, ani nejhlubším slavíkům. Nyní je uzamčena v jeskyni hory. Dévi v odlehlých údolích a roklích země mých předků, ale až tato andělská píseň jednoho dne propukne a vrhne se proti času a zkáze, náhle ustanou deště a bahno vyschne, sněhy na horách roztají, vítr bude zpívat jako pták, vlaštovky ožijí, osení se zachvěje a lidé s chladnýma očima a bledými tvářemi, slyšíce zvony v popraskaných zvonicích, jak samy od sebe zvoní, najdou si sváteční čepice, které budou nosit, a veselé barevné stuhy, které si uvážou na boty. Neboť pak už nikdo nebude žertovat, krev potoků se přelije, zvířatům v chlévech prasknou uzdy, ve stájích se zazelená seno, na střešních taškách vyraší čerstvé máky a májky a na všech křižovatkách o půlnoci náhle vzplanou rudé ohně. A pak budou pomalu a tiše přicházet nesmělé dívky, aby do plamenů hodily své poslední šaty a nahé kolem nich tančily, přesně tak, jako když jsme i my byli mladí a za svítání se otevíralo okno, aby na jejich prsou vyklíčil hořící karafiát. Ach, chlapci, možná že vzpomínka na naše předky je nám hlubší útěchou a vzácnější společnicí než hrst růžové vody, že opojení krásou se neliší od spícího růžového stromu Eurotas. Tak tedy dobrou noc: Vidím spoustu padajících hvězd, které ukolébávají tvé sny, ale v prstech držím hudbu pro lepší den. Cestovatelé, kteří se vrátili z Indie, ti mohou říci mnohem víc než všichni byzantští kronikáři.
Člověk v průběhu své záhadné existence
odkázal svým potomkům rozmanité a důstojné důkazy svého nesmrtelného původu.
Jako vskutku odkázal i stopy po troskách časného úsvitu, sněhové vánice nebeských plazů, draky, diamanty a pohledy hyacintů
Uprostřed vzdechů, slz, hladů, nářků a popela podzemních studní.
Jak moc jsem tě miloval, vím jen já sám
Já, který se tě kdysi dotkl očima Plejád.
A objímal tě hřívou měsíce a tančil s tebou na letních pláních.
Na strništích a jedli jsme spolu posekaný jetel.
Ó temné rozlehlé moře s tolika oblázky na krku, s tolika barevnými kameny ve vlasech.
Do zátoky vplouvá loď, zrezivělé kolo studny sténá.
Chomáč modrého dýmu v růžici obzoru.
Přesně jako pulzující křídlo jeřába;
Armády vlaštovek čekají na odvážné muže, aby je přivítaly.
Ruce se zvedají nahé s kotvami vyrytými u podpaží.
Dětský křik se mísí s ptačím zpěvem západního větru.
Včely bzučí v kravských nozdrách a vylézají z nich.
Vlají kalamatské šátky
A vzdálený zvon modrá oblohu.
Jako zvuk malého gongu, putujícího mezi souhvězdími.
Tolik staletí ztracený
Z duší Gótů a kopulí Baltimoru
A ze ztracené Hagie Sofie, proslulé katedrály.
Ale kdo jsou ti, kdo shlížejí neochvějnýma očima a s klidnými tvářemi z vrcholků těch nejvyšších hor
Ta prachová bouře ve vzduchu je ozvěnou jakého požáru?
Může to být Kalivasův blesk, nebo je to Leventogiannis?
Je to snad střet mezi Němci a lidem Mani?
Ne, není to ani Kalivasův boj, ani Leventogiannisův.
Není to ani střet mezi Němci a lidmi z Mani.
Věže mlčky střeží princeznu, která se stala přízrakem.
Vrcholky cypřišů doprovázejí mrtvý větrný květ.
Pastýři s lipovým rákosím klidně zpívají své ranní písně
Pošetilý lovec střílí na hrdličky.
A starý větrný mlýn, všemi zapomenutý
sám si zašívá své hnijící plachty jehlou z delfíní kosti.
A s příznivým severákem sestupuje ze strání.
Jako Adonis sestupoval po stezkách hory Hélmos, aby popřál Gólfě dobrý večer.
Rok co rok jsem zápasil s kladivem a inkoustem, ó mé zmučené srdce.
Zlatem a ohněm, abych tě vyšil, hyacint pomerančovníku
Rozkvetlou kdoulí, abych tě utěšil.
Já, který se tě kdysi dotkl očima Plejád.
A objímal tě hřívou měsíce a tančil s tebou na letních pláních
na strništi a jedli jsme spolu posekaný jetel.
Ó temná rozlehlá samoto s tolika oblázky na krku a s tolika barevnými drahokamy ve vlasech.