závěje

nejlepším přítelem člověka je samota

ta jediná zůstane

když všichni ostatní odejdou

v noci je neprostupnou tmou

přes den táhne se coby stín

v létě schová se pod smůlu

co lepívá se na paty

v zimě napadá jako sníh

a monotónní krajinu

ochladí tichý tichý splín

i v bělavých těch závějích

z jara zase stébla raší

rozkvétají se v naději

že od slunce nezežloutnou

a těch pár, jež to přežijí

čeká neodvratný podzim

zvěstující zimu další

přes den je neprostupnou tmou

v noci táhne se coby stín

v domě drží se papíru

a venku zase člověka

tlačícího se zástupem

lidí které do jednoho

ochladil tichý tichý splín